Ukrajina - úkokolejka v Polesí

03.02.2018

Ukrajina je země jako kterákoliv jiná. V okrajových částech se však naskýtá možnost vrátit se o spoustu desetiletí zpět. Úzkokolejka Antonivka - Zarichne a okolí kraj jsou toho příkladem.

Úzkokolejka. Už to slovo voní romantikou a zašlými časy. Několik jich je i na Ukrajině a jedna z nich byla cílem naší výpravy. Trať Antonivka - Zarichne měří 106 kilometrů, začíná cca padesát kilometrů severně od Rivna v oblasti Halič a míří k běloruským hranicím. Provoz na ní byl zahájen v roce 1895. Od roku 1919 do roku 1939 byla součástí polského území a v průběhu druhé světové války byla zničena. V roce 1946 byla obnovena s rozchodem 750 mm.  

Z Rivna jsme odjížděli autobusem o půl čtvrté ráno, abychom po nezpevněných cestách dorazili o půl sedmé do stanice Antonivka. Vlak přicouval na nádraží o dvacet minut později, naložil do svých dvou vagónů skupinu cestujících a odhodlaně se vydal na cestu.

Rychlostí tak asi čtyřicet kilometrů v hodině uháněl na sever rovnou stepní krajinou s nízkými lesíky, bažinami, jezírky a potoky. V předjaří vypadala dost nehostinně. Až se zazelená, bude možná přívětivější. Spousty zážitků skýtaly za jízdy otevřené dveře vlaku, moc pěkně se z nich fotografovalo.

Proč je les jako po hluboké jarní orbě? No přeci těží se zde jantar, sdělovali ochotně spolucestující. Podívejte, ten traktor se právě chystá na těžbu. Na nádraží stálo dlouhé vozidlo naložené podivnými stroji a obsazené hromadou lidí. To se smí? Pochopitelně, že ne. A co s jantarem děláte? Prodáváme ho do Číny. Hm ... 

Cestující nastupují a vystupují. Tlupa českých fotografů budí pozornost a představuje příjemné vzrušení na dlouhé cestě. Dejte si s námi březovou vodu, záruku zdraví a svěžesti po celý rok. Trochu mě zarazil původ této limonády. Strom se nařízne a do připravené nádoby odkapává kapalina, kterou posléze rozředí vodou. Strom to přežije, nebojte. Milá a štědrá paní stihla zavolat manželovi, který přišel na nádraží se dvěma třílitrovými lahvemi "od okurek". To je pro vás. A ochotně zapózovala se svým darem před asi deseti fotoaparáty. Vše jsme vypili, věřím, že se účinek na našem zdraví kladně projevil.

Velkým zážitkem byla skupina děvčat ve věku od třiceti do sta, oblečených v kroji. Za celou dobu společné cesty totiž nezavřely pusy, protože ... zpívaly. Krásně a s nadšením. V Rusku se tomu tuším říká dumky. Každému z nás daly do ruky buchtu a vyrazily do sousední vesnice rozdávat buchtami a svým zpěvem radost. Mašinfíra ochotně počkal, až si skupinku vyfotografujeme. Pak zapískal a jeli jsme dál.

Ve vlaku jela spousta zajímavých spolucestujících. Byl všední den, nejspíš za prací, za příbuznými a známými.

Abychom ušetřili čas, vystoupili jsme ve vesnici Ostrivsk, tj. nejeli až na konečnou. Pravda, velká úspora to nebyla, protože bylo potřeba počkat na autobus, kterému cesta krajinou bez asfaltek trvala mnohem déle. Zato jsme měli možnost se projít po vesnici u stejnojmenného jezera. Ocitli jsme se v pohádce. Ve které? No přeci v Mrazíkovi. Dřevěné domky. Modrá okénka. Marfuša v okně. Jasně, je tam.  

A také razantní paní v obchodě, které se nelíbilo, že jsme si fotografovali muže, který přišel na pivo, a na kterém bylo vidět, že to není toho dne první alkohol. Nakonec jsme se navzájem pochopili. Ženy tu musí být razantní.

Čas se tu zastavil.

Autobus přijel a jedeme navštívit okolní vesnice. Průvodce nám dělá zdejší pravoslavný pan farář a jeho malý synek. Cestujeme po písčitých cestách, mezi jezery a březovými lesíky. Ukazuje nám zdejší kostely, vede nás k třiadevadesátileté babičce, která žije sama v malém domku, navštívíme devadesátiletého dědečka v jeho rodině. Manželka pana faráře s dcerou nám připravily výborný oběd z ukrajinských specialit. Na první pohled idylický život. Ale kraj tu je chudý, nedaleko běloruská hranice a daleko velká města s pracovní příležitostí.

Zdejší pan farář pečuje o lidi své farnosti:

Jeden z kostelů zdejší farnosti.

Eva Stanovská, březen 2017